Rusko zvyšuje, ale zároveň snižuje cenu pšenice ve světě. Zákaz vývozu rýže z Indie citelný globální růst cen potravin nezpůsobí, úroda dalších zemědělských plodin je totiž dobrá. Cena potravinářské pšenice na pařížské burze, jež je určující i pro české zemědělce, včera popět povyrostla. Přidala 0,8 procenta. Tuna pšenice nyní stojí necelých 256 eur. Za uplynulé tři dny tak burzovní cena této základní zemědělské suroviny poskočila o více než deset procent.
Deset procent není málo. Nejde ovšem ani o žádnou katastrofu.
Rusko se v očích Západu snaží z pšenice učinit další zbraň ve své válce s Ukrajinou. Cena potravinářské pšenice tento týden v Paříží vzrostla nikoli poté, co Kreml ukončil takzvanou obilnou dohodu, nýbrž až poté, co o něco později prohlásil, že bude za vojenský cíl považovat i civilní plavidla, která – i pod vlajkou třetích zemí – vyvážejí pšenici a další zemědělské produkty z ukrajinských přístavů při Černém moři. Pro jistotu nechal bombardovat klíčový přístav v Oděse a tamní obilné sklady.
Ukrajina včera odpověděla ve stylu „oko za oko, zub za zub“: bude pro změnu za vojenský cíl považovat plavidla vyvážející ruskou zemědělskou produkci.
Žádný soudný majitel plavidel pro přepravu zemědělské produkce je nyní do Černého moře nevyšle. Vždyť by o ně snadno mohl přijít. A pojišťovny by se mohly k takovému majiteli postavit zády, když přece byl varován, že v Černém moři se nyní jeho civilní plavidlo mění ve vojenský terč.
V kontextu takto vyhrocené situace – a vzhledem k tomu, že jak Ukrajina, tak Rusko představují obilnice světa – je desetinový růst ceny pšenice na pařížské burze spíše úlevnou zprávou. Mohlo to být daleko více. Vždyť pšenice je nyní nejdražší jen za období od letošního dubna. Za uplynulých dvanáct měsíců je její cena na daném kontraktu stále o nějakých 27 procent nižší.
To znamená, že i přes vystupňování obilného dramatu v Černém moři je pro české zemědělce stále hrozbou spíše to, že budou čelit příliš nízké výkupní ceně své produkce. Cena na pařížské burze je totiž jedna věc, cena na místním trhu věc druhá. S pařížskou cenou nemusí výkupní cena v českých luzích a hájích vždy „lícovat“, alespoň tedy ne po určitou přechodnou dobu, než se i místní trh – v tomto případě tedy ten český, případně středoevropský – dostane do nové rovnováhy.
Zejména tehdy by českým zemědělcům hrozily příliš nízké výkupní ceny, pokud by ukrajinská pšenice mířila do světa – místo přes Černé moře – skrze východní část EU. Letos v dubnu hned pět zemí východní části EU – Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko – zakázalo dovoz ukrajinského obilí a další zemědělské produkce. Následně sice dané země zákaz zrušily, ale jen proto, že s Evropskou komisí vyjednaly embargo na dovoz čtyř zemědělských komodit z Ukrajiny – pšenice, kukuřice, semen řepky olejky a slunečnicových semen. Toto embargo původně platilo do 5. června, posléze byla jeho platnost prodloužena do letošního 15. září. Pokud se do té doby situace v Černém moři významně nezklidní, bude daná pětice zemí jistě žádat další prodloužení embarga. V takovém případě by pak Česku hrozilo zvlášť závažné zaplavení vlastního trhu ukrajinskou agrární produkcí, což by stlačovalo výkupní ceny v českém zemědělství na obtížně udržitelnou úroveň.
Jestliže by ceny pšenice či jiných zemědělských surovin nyní ve světě rostly rychleji, měli by čeští zemědělci větší naději, že se český trh i po zaplavení ukrajinskou produkcí rychle „vyčistí“. Prostě proto, že vyšší světové ceny by signalizovaly vyšší globální převis poptávky nad nabídkou a stoupala by tedy pravděpodobnost, že obilí z českých skladů rychle zmizí, když by šlo o celosvětově nedostatkové zboží.
Jenže při zmíněném zatím jen desetinovém vzestupu cen pšenice na pařížské burze nelze na něco takového příliš vsázet.
Co i přes napjatou situaci v Černém moři brání tomu, aby cena pšenice v Paříži stoupla mnohem výše?
Globální ceny potravin – včetně právě pšenice – jsou letos zpravidla citelně níže než loni. Přeje počasí. Úroda je dobrá. O tom, že pšenice meziročně stále citelně zlevňuje, již řeč byla. Světová cena kukuřice je pak o třetinu níže, než kde loni vrcholila, sója je v porovnání s loňským vrcholem o patnáct procent níže. Jedinou výjimku představuje rýže. Té počasí nepřeje. Její cena je na dvouletém maximu, meziročně o 30 procent výše. Pročež Indie, její největší vývozce, nyní zakazuje její export (s výjimkou rýže basmati).
Samo Rusko výrazně přispívá je vytváření tlaku na pokles světových cen pšenice prostřednictvím své bohaté úrody a rekordního vývozu. V sezóně 2023 až 2024 Rusko podle odhadů vyveze do světa přes 52 milionu tun pšenice. To je historicky nejvyšší objem, více než dvojnásobný oproti exportovanému objemu z doby před deseti lety. Na jedné straně tedy Rusko stupňováním situace v Černém moři cenu pšenice zvedá, na straně druhé ji masivním vyhlíženým vývozem zase stlačuje. A tento druhý efekt zřejmě převáží. A ani Indie se svým zákazem vývozu rýže posle všeho nezabrání tomu, aby tento druhý efekt převážil. Omezení vývozu rýže – byť takovou velmocí, jakou Indie je – zkrátka nebude stačit na to, aby se globální ceny základních potravin, jako je pšenice, kukuřice nebo sója při jejich aktuálně dobré úrodě opravdu markantně zvedly.
Proto ovšem Západ – zejména Brusel – stojí před dilematem. A česká vláda s ním. Jestliže totiž ceny pšenice ve světě výrazněji neporostou – čemuž kromě jiného zabrání rekordní ruský vývoz – Západ bude muset učinit některý ze tří následujících kroků. Ani jeden z nich není ideální.
Zaprvé, bude se muset smířit s ruskou blokádou Černého moře. Zadruhé, bude muset nabídnout Moskvě ústupek, aby od blokády upustila. Zatřetí, bude muset nabídnout zemím východní části EU, které zatím dovoz ukrajinské pšenice s posvěcením Evropské komise embargují – masivní dotace, které by po kolapsu černomořské vývozní cesty pomohly zabránit alespoň kolapsu vývozní cesty přes východní část EU. Jinak se totiž samotné Ukrajině nemožnost nevyvážet svoji pšenici – a nejen ji – šeredně prodraží. Nakonec se tak vlastně tato cesta zdá být ze tří uvedených nejschůdnější. Pětice východních zemí EU dostane zaplaceno za to, aby od embarga dovozu z Ukrajiny upustila.
Česká vláda tedy stojí před – z jejího hlediska – podobně zásadním dilematem: buď se pragmaticky připojí k embargování ukrajinského agrárního dovozu, s vyhlídkou na masivní dotace, nebo bude hrát morálně čistší kartu. Ovšem s tím, že tuzemští zemědělci mohou být značně poškozeni; jak záplavou ukrajinské agrární produkce, tak méně výhodnými podmínkami v porovnání se zemědělci v další zemích Visegrádské čtyřky, kteří se dočkají další dotační injekce z Bruselu.
Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank
