Zastropování jen přes naši mrtvolu. To ještě před létem znělo jednohlasně z úst představitelů Fialova kabinetu. Orbánovo zastropování cen pohonných hmot tehdy nazírali jako odstrašující případ, který se vymstí.
Jako by se snad přes léto změnily ekonomické zákonitosti, najednou, jako mávnutím proutku, je zastropování chtěné a žádoucí. Z vládních kruhů již nikdo ani nepochybuje. Premiér už tak jako na jaře nevaruje, že jej zaplatí střední třída. Opět se stvrzuje, že máloco vládní politiky vyleká tolik jako plná náměstí. Abychom byli féroví, ceny energií na burze koncem srpna vylétly k historickým rekordům. Takže vylekaly pro změnu průmyslníky nebo podnikatele. I mnozí z nich následně vystupňovali svůj tlak na vládu, „aby něco začala dělat.“
A tak kabinet předestřel záměr zastropovat cenu elektřiny pro domácnosti a živnostníky na úrovni šesti korun za kilowatthodinu, včetně DPH. A plyn pak zastropuje na úrovni tří korun za kilowatthodinu, opět včetně DPH. Vliv na výši záloh by tato zastropování měla mít již v listopadu.
Vláda ovšem celou věc nekomunikuje zrovna šťastně. K zastropování cen elektřiny dochází na úrovni, jež podle aktuálního kursu a bez DPH odpovídá zhruba 200 eur za megawatthodinu. Poprask tedy vyvolalo, když pouhý den po oznámení české úrovně stropu vyšlo najevo, že Evropská komise chystá strop svůj, a to na úrovni 180 eur za megawatthodinu. Některá média to podala tak, že vláda má z ostudy kabát, neboť jí Evropská komise „podstřelila“. Tím hůř, že Česko nyní EU předsedá. Vládní mluvčí zareagoval na sociálních sítích tak, že vytáhl narychlo spíchnutý graf, v němž porovnal oba stropy a kontroval, že ten český zahrnuje i jiné položky – o nichž do té doby nebyla řeč –, takže je vlastně nižší než ten „bruselský“. Tím se ovšem chytnul do pasti. To proto, že obě stropování nelze porovnávat a jejich znázornění v jednom grafu je zcela zcestné.
Český strop na energie totiž představuje limit pro (malo)odběratele; ti dráže nenakoupí. „Bruselský“ strop pak naopak limit pro výrobce elektřiny (jiné než plynové a černouhelné); dráže neprodají, resp. peníze utržené nad limit odevzdají „eráru“. Vládní mluvčí však oba stropy srovnal, jako by šlo u jednu věc, čímž vlastně ještě přiživil zkazky, že Česko se nechalo Bruselem „podstřelit“.
Politika je hodně o symbolech. A politici mohli předjímat, že média či veřejnost si na něčem takovém mohou „smlsnout“. Navíc se opravdu zdá, že koordinace s Bruselem ukázková nebyla. Brusel si totiž sám dříve podle kuloárových informací pohrával se stropem na úrovni 200 eur za megawatthodinu. Tím zřejmě inspiroval i vládu českou, byť věcně šlo o strop zcela jiný. Když pak začal preferovat strop 180 eur, už o tom Prahu informovat opomněl.
Každopádně zastropování zajistí tuzemským domácnostem tak jako tak citelně vyšší úsporu než energetický úsporný tarif. Klíčové z hlediska výše úspory je to, jaký zdroj energie daná domácnost využívá. Záleží ovšem i na tom, kolik má domácnost členů. Či zda bydlí v bytě nebo v rodinném domku.
Například rodina s dětmi bydlící v rodinném domku, jež jako zdroj energie k vytápění a ohřevu vody používá elektrokotel, dosáhne v příštím roce úspory 116 500 korun (viz tabulka níže). Pokud rodina a dětmi využívá běžný plynový kotel, ušetří díky zastropování zhruba 83 tisíc korun. Úspora při využívání tepelného čerpadla se bude pohybovat kolem 45 tisíc korun ročně.
Přitom zmíněný energetický úsporný tarif zajišťuje úsporu pouze v rozsahu maximálně zhruba 18 tisíc korun na topnou sezonu. Zastropování tedy zajistí až zhruba šestinásobnou úsporu oproti tarifu. Jedná se tedy o „úsporný tarif na steroidech“.
Mezi nevýhody vládního zastropování patří stejně jako u tarifu jeho přílišná plošnost. Od drahých energií bude totiž ulevovat opět i bohatým domácnostem. Navíc bude penalizovat prozíravé domácnosti, které správně ceny energií fixovaly. Naopak ty domácnosti, které nefixovaly, příp. mají nyní vysoké ceny energií, neboť se „upsaly“ některému z padlých dodavatelů typu Bohemia Energy, jsou vlastně zvýhodněny. A to proto, že zastropování jim zajistí větší úsporu než prozíravějším domácnostem. Stát tedy vlastně trestá správnou spotřebitelskou volbu.
Problematické je také to, že zastropování nijak nemotivuje k úspornému jednání. Například v Rakousku tamní vláda zastropuje domácnostem cenu elektřiny do úrovně 80 procent loňské průměrné spotřeby, jak uvedla začátkem září. Nad úrovní 80 procent budou lidí platit plnou, tržní cenu. Rakouské domácnosti jsou tak motivovány energiemi šetřit, aby spotřebu ideálně stáhly právě na 80 procent loňské spotřeby. Nic takového zatím česká vláda nenachystala.
Je však pravda, že zacílit zastropování tak, aby nebylo plošné, a zároveň také motivovat k úspornému jednání jsou v praxi již poměrně obtížně realizovatelné kroky, například z hlediska administrativního zajištění, pročež se vláda zřejmě rozhodla dát přednost rychlosti jejich zavedení. Mohla však zastropování alespoň přísně časově omezit. Představme si, že ceny energií zůstanou vysoko dlouho, že je to jakýsi „nový normál“. Kdo bude mít z příštích politiků odvahu říci v takovém případě veřejnosti, že „erár“ na pokračování zastropování už peníze nemá a musí tedy lidem částky na fakturách za energie skokově zvýšit? To může být politická sebevražda.
Celkové náklady zastropování se realiticky mohou pohybovat kolem 200 miliard korun ročně, ačkoli ministr financí Zbyněk Stanjura uvádí částku 130 miliard. Záleží ale pochopitelně na vývoji cen elektřiny. Stát jej bude muset z nemalé části financovat na dluh. Politici by měli lidem na rovinu říct, že zastropování cen elektřiny znamená jen úročené odložení platby za ni. Lidé si to později doplatí vyššími daněmi. Nebo inflací. A to i s úroky, které mezitím stát zaplatí z ještě výrazněji zvýšeného dluhu. Politici žádné peníze negenerují.
Lukáš Kovanda, Ph.D.
