Z nové prognózy České národní banky plyne, že životní úroveň v Česku letos klesá ještě rychleji, než se dosud čekalo. ČNB totiž pro letošek vyhlíží celoroční inflaci 16,5 procenta (zde). Pracovní výdělky přitom v průměru mají růst o 7,2 procenta, jak plyne z nejnovějšího šetření ČNB mezi tuzemskými i zahraničními analytiky (zde, pdf, str. 9). Pokud od tohoto růstu výdělků odečteme uvedený údaj k letošní inflaci, dostáváme cifru -9,3 procenta.
Reálné výdělky lidí v ČR tedy letos nejpravděpodobněji klesnou o 9,3 procenta. Tedy takřka o desetinu. Lidé se sice zpravidla dočkají růstu výdělků, mezd a platů, ale ten ani zdaleka nepokryje inflaci. Z hlediska vývoje reálných výdělků tak prožíváme suverénně nejhorší rok celé české historie od roku 1993. Dosud byl totiž nejhorším rokem rok 2013. Tehdy ovšem reálné výdělky klesly jen o 1,5 procenta, jak říkají údaje ČSÚ (viz graf níže). Druhým nejhorším rokem dosavadní české historie byl rok 1998, alespoň tedy co se vývoje reálných výdělků týče. Tehdy reálné výdělky klesly podle ČSÚ o 1,4 procenta.
Letošní propad reálných výdělků tedy bude šest- až sedminásobný v porovnání s dvěma dosud nejhoršími roky celé české historie.
Lidé přitom obecně za takových podmínek tíhnou k podceňování skutečného zhoršení své životní úrovně. Lidská mysl má totiž sklony podléhat takzvané peněžní iluzi (zde). Tato iluze značí, že přisuzují až příliš velký – větší, než by bylo opodstatněné – význam nominálním veličinám. Přitom současně nesprávně vyhodnocují – podceňují – význam těch reálných, tedy těch skutečně podstatných a rozhodujících z hlediska jejich životní úrovně.
Takže řada lidí se i letos bude chlácholit tím, že jim zaměstnavatel přidal na mzdě třeba deset procent. Zatímco upozadí fakt, že i tak z důvodu rapidní inflace mají oproti loňsku ve skutečnosti – reálně – o šest až sedm procent nižší pracovní výdělek. Pokud by jim zaměstnavatel snížil při nulové inflaci výdělek o šest či sedm procent, zuřili by, možná by i ve vzteku hledali novou práci, ale takto se budou mnohdy ještě ukolébávat, že vlastně zase tak špatně není, když jim stoupají číslíčka na výplatnici.
Peněžní iluze tedy letos představuje klíčového spojence vládních politiků. Protože tento mentální klam tlumí frustraci veřejností z propadu životní úrovně. Nemá ale cenu nic zastírat, lidé dříve či později postupně poznají a uvědomí si plný rozsah svého letošního chudnutí. Uvědomí si, že podlehli iluzi a že se reálně mají ještě hůře, než mysleli.
Vládní politici by se tedy měli na budoucí těžké měsíce připravovat koncepčněji. Dramatický propad životní úrovně bude vážným problémem – vážnějším, než se nyní zdá – pro zhruba 25 procent domácností, reprezentujících chudší vrstvy a nižší střední třídu. Těmto domácnostem by se mělo adresně pomáhat. Ostatní přibližně tři čtvrtiny veřejnosti situaci ustojí z vlastních zdrojů.
Naopak, pokud bude pomoc opravdu adresná, dočkají se ti skutečně závažně sociálně zranitelní vetší pomoci, než pokud se bude (zbytečně a populisticky) pomáhat také zajištěným domácnostem, které to nepotřebují. Například energetický úsporný tarif a částečně i příspěvek 5000 korun na dítě je příkladem plošného nebo málo zacíleného opatření, které tak v efektu zajistí skutečně potřebným menší pomoc, než jakou by mohli dostat.
Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank
