Houstnoucí střet mezi Maďarskem a Slovenskem na jedné straně a Ukrajinou na straně druhé ohledně dovozu ruské ropy přes její území je pozoruhodný i z jednoho spíše přehlíženého důvodu. Ukrajina totiž nesankcionuje ruskou ropu jako takovou. Ukrajina sankcionuje pouze ropu jedné ruské společnosti, a to Lukoilu. To je podstatný rozdíl. Neboť ropa jiné ruské společnosti, Rosněfti, přes Ukrajinu ropovodem Družba v klidu teče dále. I když je to ropa ruská stejně jako ta od Lukoilu.
Proč Kyjev sankcionuje ropu Lukoilu, a ne Rosněfti? Když navíc Rosněfť je státní podnik, zatímco Lukoil soukromá firma. A dokonce firma, která se na ruské poměry docela kriticky postavila k invazi na Ukrajinu hned v jejích prvních dnech. „Lukoil, ruská ropná společnost, vyzývá k ukončení války na Ukrajině,“ praví titulek New York Times z 3. března 2022 (zde: nytimes.com/2022/03/03/business/energy-environment/lukoil-russia-oil-ukraine).
Zjevně možná hned několik členů vedení Lukoilu za tuto svoji kritiku zaplatilo cenu nejvyšší. V létě 2022 vypadl z nemocničního okna předseda představenstva Lukoilu Ravil Maganov. Jeho nástupce Vladimir Ivanovič Někrasov skonal loni v říjnu na akutní srdeční selhání. Letos v březnu pak údajně spáchal sebevraždu viceprezident Lukoilu Vitalij Robertus.
Rosněfť žádná taková úmrtí svých prominentů nezaznamenává.
Tak proč tedy Kyjev nesankcionuje také ropu Rosněfti? Vždyť v jejím čele stojí Igor Sečin, což je dlouhodobě jeden z nejbližších, v jistém ohledu dokonce snad vůbec nejbližší souputník ruského prezidenta Vladimira Putina. Ten do čela Rosněfti dokonce dosadil německého exkancléře Gerharda Schrödera, jenž pak – například – hájil stavbu plynovodu Nord Stream 2 až do vypuštění duše.
Snad proto je Kyjev k Rosněfti tak shovívavý, že ta má dosud svůj majetek v Německu. Stále vlastní přes polovinu rafinérie Schwedt, která palivy zásobuje třeba Berlín. Německá vláda chtěla majetek Rosněfti v zemi znárodnit, avšak nakonec tak neučinila. Rosněfť tudíž, zdá se, pořád jistý vliv v EU má. A do Kyjeva se to zjevně doneslo.
Německá dcera Rosněfti, Rosneft Deutschland, navíc do Německa, do zmíněné rafinérie Schwedt, dováží stovky tisíc tun ropy, která je údajně z Kazachstánu, ale ve skutečnosti může být z Ruska, jak loni zjistili novináři prominentních německých médií (viz zde: biznesalert.com/a-scandal-in-germany-tainted-oil-from-kazakhstan-may-be-used-to-bypass-sanctions-on-russia/).
Tito novináři upozornili, že ropa údajně z Kazachstánu evidentně není v rámci přednostního zacházení na německých hranicích testována stran svého chemického složení. Sami celníci přitom připouštějí, že se tak může dít za účelem obcházení sankcí.
Také Polsko již dříve upozorňovalo, že kazachstánská ropa, kterou do Německa dováží Rosneft Deutschland, může být ve skutečnosti ruská – že tomu napovídá její chemické složení. Vážné pochyby ohledně původu údajně kazachstánské ropy mají také třeba v Rumunsku (viz zde: impact-of-russian-ukrainian-war-on-crude-oil-supplies-to-bulgaria-and-romania/).
Anebo Kyjev postupuje tak selektivně proto, že klíčovým motivem zesílené sankce na Lukoil – a nikoli tedy na Rosněfť – jen je ani ne tak snaha poškodit Rusko, jako spíše pomstít se Viktoru Orbánovi za jeho příchylnost k Rusku. S čímž ostatně může tiše souhlasit zbytek EU, neboť Orbán často blokuje unijní rozhodnutí činěná ve prospěch Kyjeva.
Slovensko by v takovém případě bylo spíše nezamýšlenou obětí, která se „nachomýtla“ v pranici jiných. Jeho smůlou prostě je, že má jako Maďarsko také podstatnou část ropy od Lukoilu; à propos, jediným štěstím Česka je, že jeho ruská ropa, co taktéž přitéká Družbou, od Lukoilu není.
Takové nešťastné „nachomýtnutí se“ Slovenska však nepochybně tuží jeho družbu s Maďarskem, protože náhle obě země mají shodný – a silný – zájem; zájem nedopustit u sebe doma palivovou krizi.
A Česko? To sice letos snižuje podíl Družbou dovážené ruské ropy, ten však na poměry EU zůstává nadále vysoký. Loni tento podíl činil 58 procent, což je nebývale vysoké číslo i na poměry let před invazí. Letos v prvním pololetí klesl podle údajů tuzemského ministerstva průmyslu a obchodu na 40 procent.
Pro srovnání, Polsko dováželo před invazí 60 procent ropy z Ruska, už od začátku loňska přitom ovšem vykazuje nulový dovoz ruské ropy. A protože je ruská ropa kvůli západním sankcím ve slevě oproti té z jiných částí světa, je toto klíčový – pochopitelně, nikoli jediný – důvod, proč jsou nyní pohonné hmoty v Polsku mimořádně a nebývale dražší než ty v Česku, jak plyne z dat Evropské komise (viz níže). Zatímco totiž tedy Česko má stále i letos hned 40 procent své ropy ve slevě, Polsko ve slevě nezískává ropu žádnou.
Pokles podílu dovážené ruské ropy z uvedených 58 na letošních 40 procent Česko kompenzuje zejména zvýšením dovozu ropy z Ázerbájdžánu či zmíněného Kazachstánu. Letos od ledna do dubna dovezlo Česko ropu z Kazachstánu v hodnotě zhruba 5,5 miliardy korun. Loni ve stejném období roku to bylo jen za 2,5 miliardy. Jde tedy o více než stoprocentní meziroční nárůst.
Jenže i v případě dovozu do Česka mohou platit pochyby, které o původu kazachstánské ropy vyjadřují němečtí novináři, Polsko či které panují stran ropy dovážené údajně z Kazachstánu do Rumunska. Mimochodem, určité pochyby pak navíc existují také ohledně původu ázerbájdžánské ropy, resp. toho zda její navýšený vývoz – včetně toho do Česka – Baku zčásti nekompenzuje navýšením svého dovozu z Ruska (viz LukasKovanda/status/1816252222008643607), který na první dobrou v případě na ropu bohatého Ázerbájdžánu nedává příliš smysl.
Existují tedy podezření, že Rusko stále svoji ropu do EU vyváží nejen oficiálně, ale i zastřeně, a že tedy jeho vývoz do EU je fakticky znatelně vyšší, než odhalují oficiální statistiky. Klíčovým prostředkem v tomto obcházení sankcí může být právě dcera Rosněfti, zmíněná Rosneft Deutschland.
Pak je ovšem ještě více zarážející a ještě méně pochopitelné, proč Kyjev sankcionuje pouze Lukoil, a ne také Rosněfť. Proč nesankcionuje ruskou ropu obecně, bez rozlišení. Vždyť sankcionováním ruské ropy obecně, bez současného selektivního přístupu, by nejspíše docílil skutečně zásadního omezení příjmu Putinova režimu – a nikdo by pak ani nemohl říkat, že jde spíše o svévolně zacílenou odplatu Maďarsku.
Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom / Chief Economist, Trinity Bank
