Mezinárodní měnový fond (MMF) v lednu překvapil, když výrazně zlepšil odhad letošního růstu ruské ekonomiky. Ano, růstu. Ruské hospodářství by mělo reálně přidat, byť mírně, konkrétně 0,3 procenta. Česko je na tom dle MMF jen o trochu lépe, ovšem takřka neznatelně, když jeho hospodářství má podle washingtonské instituce posílit o 0,5 procenta.
Pokud bychom však za bernou minci brali odhady letošního růstu v podání českého ministerstva financí nebo ČNB a srovnali tyto odhady s prognózou výkonu ruské ekonomiky z pera MMF, dopadne Rusko dokonce lépe než Česko. Zatímco totiž MMF Rusku prognózuje růst, ČNB i ministerstvo financí naopak prognózují Česku pokles ekonomiky, a to o 0,7, resp. 0,2 procenta.
MMF není sám, kdo Rusku letos prognózuje hospodářský růst. Například největší americká banka, JP Morgan, taktéž, a to o 0,2 procenta. Z toho všeho tedy plyne, že letos vskutku nelze vyloučit, že ruská ekonomika poroste rychleji než česká.
Na první pohled se může zdát, že západní sankce moc neúčinkují. Ani rok od doby, kdy byly spuštěny první z těch zaváděných v reakci na vpád Ruska na Ukrajinu. Podle MMF se Rusku daří přesměrovávat vývoz zejména energií ze zemí, které jej sankcionují, do těch, jež nikoliv. Navíc jeho ekonomiku pohání mocné válečné výdaje, financované zhusta právě z příjmů z vývozu energií. Ty Rusko zatím má hojné. Zatím…
Opravdu hmatatelně by Rusko podle MMF mělo sankce pocítit až střednědobě. Fond například v důsledku války a sankcí výrazně snížil svůj odhad výkonu ruské ekonomiky v roce 2027. Rusko má trpět kvůli sankčnímu znemožnění dovozu západních technologií. A i zmíněné přesměrovávání vývozu energií narazí na limity. Evropě se do značné míry daří se od nich odstřihávat, zatímco asijské trhy v čele s Čínou a Indií starý kontinent tak snadno v plné míře nezastoupí, rozhodně ne před rokem 2030. Už jen z hlediska přepravní infrastruktury, například plynovodní sítě, to prostě není možné.
Navíc svoji roli sehrává takzvaný efekt základny. To je ale do značné míry jen statistická záležitost. Ruská ekonomika loni poklesla, podle aktuálních údajů o 2,1 procenta, zatímco ta česká rostla, předběžně o 2,5 procenta. Z ponížené základny se prostě – v meziročním srovnání – roste snáze.
Ruská základna ekonomického výkonu je ovšem oproti té české ponížena dlouhodobě, neboť jde zkrátka o ekonomicky méně rozvinutou zemi. Méně rozvinuté země mohou ještě očesávat i celkem nízko rostoucí jablka, zatímco ty více rozvinuté, jako v tomto případě Česko, je už očesaly a za plody se musí vydávat výše do korun stromů. Takže růst v těchto výšinách je obecně přirozeně slabší, neboť žádný strom neroste do nebe.
Ekonomicky relativně málo rozvinutou zemi také bývá těžší dostat sankcemi „do kolen“. Jednoduše proto, že její obyvatelstvo – například to na ruském venkově Dálného východu – je uvyklé tak nízkému životnímu standardu, že není snadno jej dále snížit tak, aby si toho vůbec všimlo. Tím méně, aby se začalo bouřit proti režimu.
Aby toho nebylo málo, Rusku se zatím daří dopad sankcí tlumit. Pomáhají mu v tom i některé západní společnosti. Jeden příklad za všechny: Rusko loni vytěžovalo svá ropná ložiska nejvíce za uplynulé minimálně více než jedno desetiletí. Celková hloubka ropných vrtů v Rusku stoupla na více než 28 tisíc kilometrů. Jedná se o nejvyšší údaj od roku 2009. Například v roce 2012 činila celková hloubka ropných vrtů v Rusku jen zhruba 20 tisíc kilometrů.
Rekordní těžební aktivita na ropných polích dokládá, že ruský ropný průmysl víceméně pokračuje jako před válkou a před zavedením souvisejících sankcí. Těžební produkce zatím není nahlodána ani odchodem některých západních společností.
Rusko už opustily největší světové ropné koncerny jako BP, Shell nebo Exxon Mobil. Ze země v důsledku loňské invaze na Ukrajinu odešli také klíčoví západní poskytovatelé těžebních služeb a technologií, jako jsou společnosti Halliburton nebo Baker Hughes.
Jiní ale zůstávají. V Rusku tak své ropné know-how nadále uplatňují, byť omezeně, firmy Schlumberger či Weatherford International.
Jejich pokračující přítomnost v zemi představuje jeden z klíčových důvodů, proč ruský ropný průmysl „jede dál“.
Rusko je zatím také schopno nahrazovat západní technologie dovozem ze zemí, které označuje jako „přátelské“, nebo od alternativních dodavatelů, jako jsou ti čínští.
Ruská produkce ropy klesla v období po loňské únorové invazi na své dno v dubnu 2022, kdy činila 10,05 milionu barelů denně.
Pak se však do konce loňska postupně navýšila na 10,9 milionu barelů, přičemž poblíž této úrovně zůstala i letos v lednu. To potvrzuje, že Rusku se daří svoji produkci obnovovat a zatím tak celkem zdárně sankcím čelit. I v ropném průmyslu platí, že jejich účinek by se měl dostavit v delším časovém období, pokud tedy Rusko definitivně dožene stále nedostatečný přístup k západním technologiím a ztráta západních trhů.
Loni v březnu, krátce po zavedení prvních sankcí vůči Rusku, prohlásil americký prezident Joe Biden, že ruská ekonomika už míří k propadu svého výkonu na polovinu. Neřekl však, za jak dlouho se tak stane. Po roce je zřejmé, že to nebude ani za týdny, ani za měsíce. Ani za jeden, dva či tři roky. Rozdrcení ruského hospodářství „ekonomickým blitzkriegem“ se zkrátka nekonalo.
To však neznamená, že sankce neúčinkují. Jejich efekt ale je – či bude – mnohem spíše právě až střednědobý, takže se opravdu viditelně dostaví třeba za pět let.
Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank
