Takzvaná válečná daň, kterou chystá zavést Fialova vláda, je druhem sektorové daně. Co hůř, vláda, která sama sebe označuje jako středopravou, by zavedením válečné sektorové daně přijala za své učení Karla Marxe.
Problematičnost sektorového zdanění spočívá ve svévoli, s níž politik zasahuje do trhu. V tržní ekonomice tak sektorová daň nemá své místo. Ať už se daň jmenuje válečná, či se jí bude říkat daň z neočekávaných zisků, jde vždy o daň sektorovou v tom smyslu, že politik svévolně vybírá sektory, či i jen některé firmy, jež zdaní nad rámec běžného. Ministr financí Stanjura se sice zaklíná, že válečná daň není sektorová, ale hned druhým dechem to popírá, když říká, že vláda uvažuje o třech sektorech, jež mimořádně zdaní. I kdyby zdanila jen některé firmy z těchto sektorů – energetického, bankovního a jednoho dalšího, zřejmě petrochemického – škodlivost sektorového zdanění trvá.
Aby Fialova vláda své válečné sektorové zdanění opodstatnila, vydává se na tenký led zdůvodnění nepřiměřeným ziskem, jejž způsobily mimořádné okolnosti, rozuměj válka. Jenže ani daňoví specialisté s desítkami lety praxe nic jako nepřiměřený zisk neznají. Je to čistě politický pojem. Pojem, který má veřejnost mást a umožnit vládě – samu sebe označující za středopravou – ji vmanipulovat do akceptace marxistického opatření.
Podle Marxe dochází k vykořisťování tehdy, je-li zisk nepřiměřený vyvinutému pracovnímu úsilí. V Marxově vidění by firmy neměly být ziskové proto, že jim přály okolnosti. Jenže přesně takový náhled hodlá nyní uplatnit vláda. Chce znárodňovat zisk, který podle ní není marxisticky odpracovaný. Vždyť ministr financí hovoří o tom, že zamýšlí mimořádně zdaňovat ty firmy, jimž „zisk spadl do klína“. Tedy ty, které se o něj nezasloužily vlastním úsilím, čili prací nebo inovacemi. Ministr, jenž se zjevně chtěl profilovat jako pravicový, tak sklouzává k dikci ortodoxního křídla KSČM. Ostatně právě KSČM před volbami měla sektorové zdanění tuzemských firem v programu, na rozdíl od kterékoli ze stran vládní koalice.
Stanjura svým zdůvodňováním válečné sektorové daně Marxovo učení pouze modifikuje, podstata zůstává. Ať si to plně uvědomuje či ne uvažuje o ČEZ či bankách jako o kapitalistech, kteří vykořisťují rovnou celou společnost. A protože ji vykořisťují, má vláda morální právo – míní Stanjura – zisk z tohoto vykořisťování vybraným sektorům znárodnit, tj. uplatnit na něj svévolně daň nad rámec zdanění, které platí pro všechny ostatní.
Přitom za třeba letošním nárůstem ziskovosti ČEZ ani není válka. Což označení „válečná daň“ dále zpochybňuje. Za růstem zisku ČEZ je mnohem spíše růst cen emisních povolenek EU v letech 2020 a 2021, o zhruba 220 procent. V těchto dvou předválečných letech ČEZ prodal 90 procent své elektřiny pro letošek. Povolenky dramaticky zdražují elektřinu. Ovšem zároveň tím pádem dramaticky zvyšují marže jaderným elektrárnám, protože ty sice profitují z notně zdražené elektřiny, ale nemusí zdražené povolenky pořizovat. Na jadernou a obecně zelenou energetiku se nevztahují. Povolenky musí pořizovat plynové a hlavně uhelné elektrárny. Takže ČEZ zaznamenává masivní nárůst své marže na jaderné elektřině. Tu prodává za cenu, jako by pro ni musel kupovat povolenky, ač nemusí.
Pokud by tedy vláda chtěla řešit podstatu problému, místo válečné daně, která ani nemůže být válečnou, se pokusí vyjednat změnu v obchodování s povolenkami. Jejich cena je na historickém rekordu, takřka 100 eur za kus. Naposledy se, koncem července, ozvalo s návrhem reformy povolenek Španělsko, které po Bruselu žádá jejich cenu zastropovat. Připojí se k němu Fialova vláda?
Brusel povolenky manipulací trhu s nimi v uplynulých dvou letech zdražil o stovky procent. Teď ale jejich roli přebírá válka. Protože ta zdražuje fosilní energie, zatímco nikoli energii jadernou nebo zelenou, v jejichž případě není EU závislá na Rusku. Proto lze obchodování s povolenkami pozastavit. Cena velkoobchodní elektřiny klesne, dlouhodobě až o dvacet procent, ale relativní cenové zvýhodnění zelené a jaderné energie v porovnání s fosilní zůstane.
Místo přebytečné regulace v podobě povolenek, což by bylo pravicové řešení, chce Fialova vláda zavádět marxistickou daň… Jakmile jednou připustíme návrat marxistických prvků do české ekonomiky, otevíráme Pandořinu skříňku socialismu. Kdo ví, jaká bude příští vláda. Co když to bude populistický kabinet, jenž odkáže na vládu Fialovu a její daň z nečekaných zisků, a zatíží takovou daní třeba majitele nemovitostí v centru Prahy. Zdůvodní ji tím, že mají nepřiměřené zisky, o něž se nezasloužili, třeba díky mimořádnému přílivu turistů. Jakmile začnou politici ukazovat s pochybným zdůvodněním na sektory či firmy, aby je zdanili nějak „extra“, odvracíme se od svobodné tržní ekonomiky a obracíme se k systému, který jsme v roce 1989 opustili. K systému, v němž papaláš může kdykoli znárodnit náš majetek nebo o něm svévolně rozhodovat „o nás bez nás“. Jakmile je soukromé vlastnictví kompromitováno jednou, Rubikon je překročen.
K tržní ekonomice patří neočekávané zisky jako hvězdy k noci. Jsou zcela normální. Abnormální je naopak ekonomika bez nečekaných zisků. Nečekané zisky možná nemají na Kubě nebo v KLDR. Ale třeba výraznější pohyby akcií na burze kterékoli jen trochu rozvinutější tržní ekonomiky jsou velmi často důsledkem zveřejnění právě nečekaného zisku příslušné firmy. Ročně vykazují nečekaný zisk tisíce a tisíce burzovně obchodovaných firem a celosvětově na tom vydělávají nebo prodělávají stovky milionů lidí. Takhle funguje trh. A takhle se odehrává lidský pokrok. Který osudově zastavili marxisté…
Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank
