V Česku ožil přízrak sektorové daně. Po jejím zavedení v oblasti energetiky volají hned čtyři z pěti vládních stran, kromě ODS. V čele šiku za zavedení sektorového zdanění stojí Piráti, nečekaně se ovšem přidává také Národní rozpočtová rada. Její nový šéf Mojmír Hampl žádá sektorovou daň nejen na energetiku, ale také na banky. Zdůvodňuje to věru marxistickým slovníkem. Energetické společnosti a banky prý mají za současné válečné situace „nezasloužené žně“, tedy pochopitelně ziskové žně.
Smutné je, že nový šéf rozpočtové rady proaktivně navrhuje novou formu zdanění, místo aby vládní strany z titulu své funkce tlačil k hledání úspor, které ostatně před volbami slibovaly, a nebylo tudíž žádného sektorového zdanění třeba.
Zavedení sektorové daně by bylo nebezpečným precedentem, jenž by Česku značně uškodil v očích zahraničních investorů. Už vůbec jej nelze zdůvodňovat údajně „nezaslouženým“ ziskem. Jediný zisk, který je v tržní ekonomice nezasloužený, je ten, jenž je výsledkem kriminální činnosti nebo nekalého jednání typu kartelové dohody. Česko však už nyní má mechanismy k tomu, aby činnost vedoucí k takto nezaslouženým ziskům potíralo a trestalo. Není třeba zavádět opatření sektorové daně, které je svojí povahou socialistické, netržní. To, zda je zisk nezasloužený, v tržní ekonomice posuzují totiž zejména soudy, nikoli vláda, a už vůbec ne tři lidé z rozpočtové rady. Jakmile bychom připustili, že v některých sektorech je zisk nezasloužený, otevíráme Pandořinu skříňku socialismu, protože velmi často lze najít na první poslech rozumně znějící argument, proč je v tom či onom sektoru zrovna zisk nezasloužený.
Ostatně celý lidský progres a inovativnost jsou založeny na – na první pohled – nezasloužených ziscích. Jestliže je podnikatel – v historii i nyní – schopen tak převratné inovace, která mu zajistí výrazný náskok před konkurencí, tak po nějakou dobu má zdánlivě nezasloužené zisky. Totiž jakoby příliš jednoduché, zdánlivě bezpracné. Teprve po určité době, až jej konkurence dožene, se zisky opět rozprostírají rovnoměrněji, z hlediska laika nebo socialisty tedy „spravedlivěji“. Rovnoměrněji jak v rámci sektoru, v němž náš inovativní podnikatel působí, tak ve vztahu k dalším sektorům ekonomiky. Právě snaha o dosažení závratného zisku a zajištění pořádného konkurenčního náskoku před rivaly v odvětví je ale tím, co podnikatele a firmy podstatně pudí k inovacím, na nichž je založen celý lidský pokrok.
Představme si, že by někoho napadalo sektorově zdanit ty farmaceutické firmy, které vyvinuly účinnou vakcínu na covid-19. Vždyť přece už měly svůj výzkum rozjetý, jenom jej přizpůsobily nově se objevivší podobě koronaviru, takže jaképak copak. Celosvětová pandemie jim nezaslouženě zajistila mimořádné zisky, takže je třeba o ně tyto firmy zvláštní daní připravit, nad rámec běžného zdanění. Takovou zvláštní daní bychom tedy trestali ty, kteří lidstvu prospívají nejvíce. Jako společnost bychom vyslali nebezpečný signál, že inovovat se zase tolik nevyplácí.
Opravdu může za současnou enormní ziskovost energetických společností jenom Putin a válka, kterou rozpoutal? Není za ní ve srovnatelné míře také třeba přes deset let staré rozhodnutí Německa vypnout všechny jaderné elektrárny? Pokud by dnes mělo Německo v provozu třeba přes padesát reaktorů jako Francie, těžko bude současná energetická krize v EU tak palčivá. Zřejmě by ani žádná krize nebyla. Možná by ani nebyla válka na Ukrajině, neboť Putin by neměl zdaleka takové příjmy z prodeje plynu do EU – tím pádem by byla jeho politická i ekonomická pozice nejen vůči EU mnohem slabší, než je dnes.
Znovu: kdo tedy posoudí, zda je zisk nezasloužený? Tržní ekonom nic takového říci nemůže. Žádný zákon totiž porušen nebyl. Ano, socialista nebo marxista vždy najde zdůvodnění, proč zrovna daného podnikatele, danou firmu či daný sektor zdanit nad rámec běžného. Hodně lidí mu ještě zatleská. Je populistické a líbivé „jít po krku“ nenažrancům z bank a energetických firem. Odtamtud už ovšem bohužel není daleko k tomu, jím tím krkem také zakroutit, jak se do Moskvy za bolševiky jezdil učit pozdější první komunistický prezident Klement Gottwald, velký znárodňovatel, a tedy velký zloděj. Gottwald by jistě Hamplovu nápadu na sektorovou daň na energetiku či banky zatleskal.
Bohužel, nebezpečně se obracíme k naší temné minulosti, k minulosti socialismu a komunismu. Postupně odcházejí generace lidí, kteří na vlastní kůži zažili zkázonosnost těchto zřízení, resp. snah o ně. Vždyť ještě poměrně nedávno v roce 2008 nikoho – možná s výjimkou KSČM – nenapadlo volat po sektorové dani. Přestože ceny ropy na světových trzích byly tehdy nominálně, a tedy ještě více i reálně vyšší než kdykoli během letošního roku. Tehdy o nezasloužený zisk energetických firem nešlo? A proč tedy dnes ano? Počátkem 90. let nebo roku 2012 zase byly ceny pohonných hmot v českých zemích – reálně, po vztažení k průměrně mzdě – vyšší než kdykoli během letoška. Kdo tehdy žádal sektorovou daň?
A proč vůbec sektorově danit banky? Ty velké už dnes jsou jedněmi z největších plátců daní v ČR. Ale hlavně: jak mohou banky profitovat nezaslouženě z boje České národní banky s inflací? Vždyť sama současná vláda, resp. její strany, tvrdí, že inflaci máme z podstatné míry kvůli rozhazování předchozí vlády Babišovy. Takže banky zdaníme nad rámec běžného kvůli tomu, že Babiš rozhazoval? To je vážně velmi špatný signál vůči zahraničním investorům. Protože nejprve stát rozhazuje a kupuje si voliče a pak si ztrátu z toho rozhazování „zahojí“ zvláštním sektorovým zdaněním objektivně dobře hospodařících bank. Široká veřejnost ocení oboje, protože oboje je populismem. Jak nejprve rozhazování, tak posléze zdanění bankéřů a jejich údajně nezaslouženého zisku.
Nepodléhejme lacinému populismu, neobracejme se k socialismu. Akorát se tak všichni střelíme do nohy.
Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank
