Česko v příštím roce čeká inflační smršť. Zvláště neúprosná bude v prvních měsících roku, zejména hned v lednu, kdy meziroční míra hladiny růstu spotřebitelských cen může atakovat nevídanou hodnotu deseti procent. Během roku smršť sice zmírní, ale odeznívat bude jen pomalu. Průměrná míra inflace se tak přiblíží sedmiprocentní hladině. Celá generace Čechů nemá s takovým růstem cen zkušenost, neboť půjde o nejrapidnější celoroční inflaci od roku 1998.
Bohužel, růst mezd tempu inflace stačit nebude. Pravděpodobně totiž bude jen více než pětiprocentní, což znamená, že inflační smršť eroduje kupní sílu tuzemských domácností. Reálné výdělky konkrétně poklesnou nejspíše o více než půldruhé procento. Že to není zase taková hrůza? Pak vězme, že tak výrazně v žádném z roků tohoto tisíciletí ještě neklesly. Příští rok zažijeme devadesátkové retro, totiž pořádné utahování opasků. Nebude jej však provázet euforie budování kapitalismu v českých zemích jako před bratru třemi desetiletími, což se zřejmě rychle přetaví v mohutnící vlnu zloby lidu vůči nastupující vládní formaci.
Inflační smršť se nadobro utiší až někdy v době konání prezidentských voleb, takže Andrej Babiš jistě větří šanci. Pokud se mu v rámci pravděpodobné prezidentské kampaně podaří přičíst vinu za citelné zdražování nekompetentnosti nikoli své, ale už Fialovy vlády, umocní vyvažující efekt české politiky a znatelně zvýší své šance na dobytí Hradu.
Což nás ale dostává k otázce, kdo vlastně za inflační smršť může?
Nikdo dnes přesně neurčí, jak velký podíl celkové inflace představuje inflace dovezená. Nejčastěji se objevují odhady, že jde o 50 až 70 procent. Dovezenou inflaci způsobuje třeba zdražující ropa. Loni v listopadu vyšel barel Brentu průměrně v přepočtu na nějakých 975 korun. Letos v listopadu na zhruba 1800 korun. Více než 80procentní meziroční zdražení ropy mají na svědomí hlavně vládci v Rijádu a v Moskvě, i když i ti jen zčásti. Jejich rozhodnutí si Česko „dováží“ v podobě zdražování benzínu či nafty, se kterým tu nikdo nic nezmůže, leda že by snížil příslušnou spotřební daň nebo DPH. Jako když rozhodnutí končící Babišovy vlády snížit DPH na elektřinu a plyn na nulu způsobilo, že listopadová inflace není sedmi-, ale „jen“ šestiprocentní.
To tedy znamená, že 30 až 50 procent inflace jsme si „vyrobili“ sami. Jak? Specifikem české inflace je v mezinárodním kontextu to, že za ni značně může nejen zdražování energií, ale i rychlý růst mezd. Ten odráží dlouhodobě velmi nízkou míru nezaměstnanosti, která je trvaleji nejnižší ze všech ekonomicky srovnatelných zemí, dokonce nižší než v Japonsku. Takto utažený trh práce nakonec tlačí mzdy nahoru, neboť pánem mzdové přetahované je zaměstnanec, nikoli zaměstnavatel. Tomu za dveřmi žádná fronta zájemců o dané místo rozhodně nečeká, takže často ještě rád přistoupí na požadavek navýšení mzdy.
Utažený trh práce je kromě jiného výsledkem dlouhodobého znehodnocení koruny, k němuž došlo v důsledku intervenčního režimu České národní banky z let 2013 až 2017. V jeho rámci tuzemská centrální banka „ťukáním do klávesnice“ vytvořila přes 2000 miliard nových korun. Ty nyní z velké části způsobují fenomén takzvané překoupenosti koruny. Finanční instituce, banky, fondy i spekulanti celého světa si zkrátka během intervence nakoupili uměle zlevněné koruny plné sejfy, takže se ve sháňce po ní teď tolik nepřetrhnou. Česká národní banka se nyní ale naopak může přetrhnout, aby jim ji zatraktivnila, jenže zatím spíše marně. Razantně navyšuje svoji základní úrokovou sazbu, takže úrok na koruně je stále lákavější, ale svět to stále moc nevábí. Což je vidět už z vývoje kursu. Od poloviny května koruna osciluje kolem úrovně 25,50 za euro, přestože základní úrok ČNB činil tehdy 0,25 procenta a nyní 2,75 procenta. Přitom Evropská centrální banka „své“ euro v tomto smyslu nijak nezatraktivňuje o drží po celou tu dobu základní sazbu na nule.
Zkrátka, ona překoupenost zapříčiňuje, že koruna vůči euru moc nezpevňuje. Jenže Česko bohatší země EU a eurozóny dlouhodobě ekonomicky dohání jen dvěma způsoby: prostřednictvím právě posilování měny a prostřednictvím inflace. Jestliže to skrze posilování měny kvůli překoupenosti není příliš možné, musí si celé dohánění „odpracovat“ inflace. Proto je vyšší, než pokud by koruna výrazněji posilovala. Relativně slabá, podhodnocená koruna navíc způsobuje, že Česko je z mezinárodního hlediska stále „levný kraj“. Německé a obecně zahraniční firmy to nikdy na plná ústa neřeknou, leč platit Čechy v podhodnocené, překoupené koruně je pro ně i přes citelnou mzdovou inflaci stále výhodnější, než pokud by je platili v euru nebo v neznehodnocené koruně. Což vysvětluje, proč je sháňka po české pracovní síle pořád tak enormní, že Česko má nejnižší nezaměstnanost na světě. Tu nezaměstnanost, která nyní tak razantně tlačí nahoru inflaci, čímž se kruh uzavírá.
Jak z kruhu ven? Obtížně. Za rapidní inflací stojí i dlouhodobé příčiny, které nelze změnit dokonce ani z roku na rok, natož ze dne na den nebo z měsíce na měsíc. Řadovému občanovi nezbývá než se alespoň co nejlépe připravit na mizérii příštího roku. Před inflační smrští jej z velké části a bezpečně ochrání třeba protiinflační Dluhopis Republiky ministerstva financí, jejž si může pořídit na vybraných pobočkách největších českých bank. V příštím roce by mohl vynést i šest procent. Při více než šestiprocentní inflaci ji tedy asi nepokryje úplně, leč při dané úrovni rizika lze lepší ochranu úspor hledat jen těžko.
Lukáš Kovanda, Ph.D.
Národní ekonomická rada vlády (NERV)
Hlavní ekonom, Trinity Bank
