Poslanecká sněmovna dnes schválila nová pravidla takzvaného kurzarbeitu. Projde-li příslušná legislativa Senátem, kurzarbeit by se mohl zavést už od července. Nahradí dosavadní program Antivirus, který zatím platí do konce května. Nevýhodou programu Antivirus je přílišná plošnost, která ovšem plyne z extrémní pandemické situace, při které byl loni na jaře spouštěn.
Program Antivirus funguje poměrně dobře, a to zejména v porovnání s dalšími vládními programy na podporu ekonomiky v době koronavirové krize. To je však paradoxně klíčový argument proti zavádění trvalého kurzarbeitu. Pokud totiž byla vláda schopna přijít v případě programu Antivirus dostatečně pružně a rychle s řešením zcela nenadálé situace koronavirové pandemie, proč jí ve formě trvalého kurzarbeitu dávat do ruky permanentní nástroj? Vždyť právě to, že je permanentní, bude politiky permanentně svádět k tomu, aby se jej pokusili využít třeba v rozporu s pravidly pro jeho spuštění, či dokonce tato pravidla ohýbat, třeba v závislosti na volebním cyklu.
Kurzarbeit by podle dojednaných pravidel mohla spouštět jen vláda, a sice po projednání v tripartitě. Využít by se mohl celostátně, regionálně či odvětvově, a to při vážném ohrožení ekonomiky, přírodní pohromě, epidemii či kyberútoku. Na první pohled se tedy zdá, že je dostatečně zajištěno, aby ke zneužití kurzarbeitu z politických důvodů v budoucnosti nedocházelo.
Vážným ohrožením ekonomiky je například situace, kdy celkový počet uchazečů o zaměstnání přesáhne 400 tisíc osob a zároveň ve třech po sobě jsoucích měsících dojde k meziročnímu nárůstu počtu nezaměstnaných osob o patnáct procent. Ohlédneme-li se do minulosti, takové podmínky byly splněny naposledy před jedenácti lety, v květnu 2010. Ani z tohoto tedy neplyne, že by prostor ke zneužití kurzarbeitu byl nepatřičně široký.
Problém je však v principu. Kurzarbeit otevírá Pandořinu skříňku. Česká ekonomika si nutně musí projít zásadní transformací. V tomto smyslu je na jiném stupni rozvoje než sousední Německo, kde se tamním kurzarbeitem česká vláda inspiruje. V relativně vysoce rozvinuté ekonomice, jakou je ta německá, může mít určitý smysl zavádět program kurzarbeit. To proto, že plošnější zpřetrhávání vazby zaměstnavatel-zaměstnanec, které při krizi leckdy nastává, může být nakonec nákladnější než program typu právě kurzarbeitu, který danou vazbu po nějaký čas ochrání za peníze daňových poplatníků.
Jenže česká ekonomika čeká na svoji zásadní transformaci, na svoji transformativní „kreativní destrukci“. Vždyť se přece tolik „chce stát Německem“. K tomu je však třeba, aby zanikala překonaná odvětví a mizela nepříliš produktivní pracovní místa. To pochopitelně doprovází přechodný, třeba i citelný nárůst míry nezaměstnanosti. Otevřením Pandořiny skříňky kurzarbeitu nyní hrozí, že vysoce žádoucí proces kreativní destrukce budeme draze tlumit, na účet daňového poplatníka.
V praxi to znamená, že ti tuzemští zaměstnanci a podnikatelé, obecně daňoví poplatníci, kteří pracující, budou hradit jakousi placenou dovolenou těm svým spoluobčanům, o jejichž práci už nikdo moc nestojí. Ekonomika tak v duchu novodobého socialismu bude konzervovat a živit již nevyužitelná pracovní místa, což v důsledku znamená mohutné celospolečenské plýtvání, jaké známe právě z doby před rokem 1989. Tím závažnější toto celospolečenské plýtvání navíc bude, čím obratnější politici budou v rámci své pravděpodobné snahy dříve či později pravidel kurzarbeitu nějak zneužít, či je dokonce ohnout nebo upravit za účelem umělého udržení zaměstnanosti a získání politických bodů.
Lukáš Kovanda, Ph.D.
